původně napsáno pro www.MY89.cz, v lednu 2016 uveřejněno

„Jak o tom vůbec můžeš uvažovat? To je snad jasné, že respekt se projevuje osobě, nikoliv roli.“ odvětila mi většina lidí v mém okolí, když jsem jim položila tuhle otázku.   Po vylíčení mých zážitků ze tří po sobě jdoucích dnech jednoho týdne už tak striktní se svým výrokem nebyli.

Ve třech různých rolích jsem se setkala s různými lidmi. I když jsem to byla stále já, jedna a táž osoba, vnímala jsem zcela odlišnou úroveň respektu vůči mně.   V pondělí jsem byla v jedné finanční instituci představit se a nabídnout své vzdělávací služby. U setkání s mladou ženou a další její kolegyni jsem přímo cítila, jak vůči mne vysílají tu až pohrdavou atmosféru despektu – no tak se ukaž, protože takových jsme už viděly….. Ke konci setkání jsem sama měla co dělat, abych na sobě nedala znát určité povytažené obočí nad neodborností některých jejich otázek.

V úterý mi volal ředitel společnosti, kam jsem byla zvolena do dozorčí rady, že mi rád před zasedáním rady odpoví na všechny mé dotazy, protože těch mám určitě na začátku spolupráce hodně, že se mi plně přizpůsobí s časem.   Podobně reagoval i jeho kolega, se kterým jsem se domlouvala na předání podkladů. Pocity o 180 stupňů jiné. Říkala jsme si, zda nejsou vůči mně až příliš uctiví a pokorní.   I když z mých předem poslaných otázek mohli vytušit, že asi vím, proč se specificky ptám na to a to.

Ve středu jsme byla v roli lektorky. Během 5 hodin jsem postupně cítila, jak se počáteční skepse u účastníků, co jim to ta z jejich pohledu mladší žena chce vykládat o pracovním stresu a únavě, mění na přirozený respekt k člověku. Člověku, který ví o čem mluví, má to prožité a současně ví, že jeho recept na štěstí nemusí fungovat vždy u každého. Nebyl to respekt jen k lektorovi, který tam stojí před nimi a je slušné ho poslouchat. Tam jsem se cítila opravdu na svém. Tam nebyla role, tam byl jednoznačné člověk. I proto jsem ze sebe vydala první poslední.

Srovnání tří dnů a tří mých rolí – prodejce, dohlížitele i lektora mne neodbytně vedlo k úvaze, že projevujeme respekt k roli. K té prvotně. K člověku až následně, až poté co ho opravdu poznáme. Je to ale správné? Neměla by úcta a respekt vůči člověku být přítomna v každém mezilidském kontaktu od počátku? Bez ohledu nato, zda se setkávám s někým, kdy chce poznat mé potřeby a následně mi prodat vhodnou ingredienci na ně nebo s tím, kdo na mne může případně podat negativně zabarvené hlášení?

Mé role dopadly tak, jak měly. Finanční instituce o mé služby nestála. Ředitel zjistil, že číslům rozumím a v dokumentech umím odhalit případné nesrovnalosti, proto má smysl se se mnou bavit. Účastnici semináře ve zpětných vazbách zatrhli, že chtějí přijít příště.   A tak to cítím i já. Řediteli chci pomáhat, účastníkům semináře též. Z role jsem se dostala k člověku.

Pro své okolí jsem našla ještě jednu situaci, která zahýbala jejich přesvědčením. Opakovaně mně líčenou situaci kdy někdo, kdo náhle přišel o práci, zejména o tu spojenou s domněle vysokou funkcí, se cítí velmi rozhozený a nejistý. Začíná najednou pronikavě vnímat, že dřívější uctivost obchodních partnerů a známých byla projevována jen a jen jeho roli, nikoliv jemu osobně. Další tvrdý dopad na zem. Nejdříve ztráta zaměstnání, teď ještě tohle drsné zjištění. Postupný nárůst zklamání z okolí a pochyby o své identitě.

Na tohle líčení mi už někteří v mém okolí neochotně přikývli, že to občas opravdu tak je. Že role a postavení či funkce s sebou automaticky nese jinou míru respektu, než by projevili nositeli role. Takže je to jen o nás.   Zda projevíme respekt vůči roli či vůči člověku. Zda my sami necháme svou hodnotu stavět na své roli, na své funkci.

Lenka Mrázová