Čím si nevědomky škodíme aneb bariéry v naší komunikaci

Čím si nevědomky škodíme aneb bariéry v naší komunikaci

Jako ženy jsme předurčeny ke skvělé komunikaci. Máme tolik silných stránek – jsme empatické, umíme naslouchat, jsme rychlé, máme velkou slovní zásobu, vyptáme se na detaily situace, svůj projev doprovázíme čitelnou řečí těla.

Máme však i několik bariér v naší komunikaci, kterými si zejména v pracovní interakci můžeme nechtěně škodit. Byla by škoda s nimi žít i nadále, když jdou snadno odstranit.

 

Je rychlost naší řeči vždy ku prospěchu?

Mluvíme rychle, to je přeci to nejefektivnější, co mohu pro svět kolem udělat. Nikoliv, to je jen obecně rozšířeny omyl o ženské komunikaci.

Ostatně pozorovali jste někdy muže, jak komunikuji na jednaní. Je rychlost jejich řeči stejná jako rychlost žen? Není, muži mluví většinou pomaleji, respektive jejich rychlost je ta normální, ta naše je ta rychlá. Až zbytečně rychlá.

Nám hovořícím se zdá, že je nejlepší pro dialog, když toho řekneme co nejvíce v nejkratším čase. Ale co toho říct méně, ale významnějšího, silnějšího? Co naši řeč více vypointovat, více u mluvy přemýšlet a říkat opravdu jen to důležité?

Druhá strana, ať muž či žena, ta je v našem rozhovoru ta důležitější. Ona musí pochopit obsah našeho sdělení. A čím snáze ho zachytí, tím snadněji ho pochopí a vstřebá. Pokud se naopak musí koncentrovat, zda jí nějaké slovo, důležitá informace v klokotu stovek slov a rychlosti řeči neuniká, je pro ní celý dialog mnohem náročnější.

A bude ho opravdu chtít ještě opakovat? Co když je to zákazník a má možnost volby jít jinam?

 

Pauzy mezi promluvami

Pozorovali jste už někdy muže, když vedou diskuzi kolem stolu? Jeden řekne svůj názor, další se přidá, třetí má něco proti. Mezi jednotlivými projevy, a nejedná se o žádné slavnostní projevy, je vždy pár vteřin pauza. I když se jeden táže na něco ostatních, muži nikdy nevyhrknou odpověď, aniž by si ji chvíli rozmýšleli či bylo pár vteřin ticha.

Krásně se tak dá rozlišit, že jeden řečník skončil a druhý se ujímá slova. Komunikace je tak přehledná a každý se v ní vyzná.

 

Dopovězení věty za druhého

Muži si také nikdy neskáčou do řeči, nedopovídávají větu za předřečníka. Což my ženy občas rády děláme.

I já sama mám ten sklon – vždyť přeci druhému pomáhám v jeho přemýšlení. Jenže nedávno mi jeden rozvážně se vyjadřující kolega líčil, kolikrát se mu už stalo, že ze něho ženy dopověděly jeho větu, několikrát ale i jeho otázku a pak si samy poskytly odpověď.

Problém byl, že si otázku uzpůsobily svým představám, nikoliv tomu, na co se kolega chtěl sám původně zeptat. Dostal odpověď na něco, na co se vůbec neptal.

Od té doby se více držím zkrátka a dávám dostatek času druhé straně na dokončení své věty, i když mám pocit, že já ono hledané slovo jasně vím. Empatii mohu prokázat i jiným způsobem.

 

Pozor na úl

Opět několik mužů mi nezávisle na sobě vyprávělo, jak se pro ně obtížné být na poradě týmu, ve kterém je převaha žen. Po půl hodině operativní porady týmu 10 žen nemají už absolutně šanci vyznat se v tom, kdo co řekl, a hlavně co je tedy ten závěr a akční body, které se mají udělat.

Oni nevěděli, ženy však prý všechny evidentně ano.

Svrchu to celé vypadalo jako hodně dobře organizovaný bzučící včelí úl, který se vyznal ve svém bzučení i beze slov.

Muži ale neměli v bzučení šanci, jim chybělo konkrétní slovní vymezení úkolů, co mají dělat dál. Také nevěděli, jak do toho všeho zasáhnout a zeptat se na potřebné, když neexistovala ani vteřina, ve které by nějaká žena nemluvila.

Tady se opět naše snaha o efektivitu zřejmě míjí účinkem. Muži si z naší rychle navazující komunikace, kterou my označujeme ze ideální, neodnáší evidentně tolik, kolik si my myslíme.

Je otázkou, zda opravdu i všechny zúčastněné ženy si odnáší vše, co je zamýšleno.

 

Jasné sdělení

Ať už prezentace před lidmi sedícími jako v divadle či jen kolem stolu, ale kdy řečník hovoří ve stoje, je pro některé ženy to, čemu se chtějí vyhnout na sto honů.

Dost žen mi přiznalo, že u mluvení ve stoje se necítí dobře.

Že vnímají ty upřené pohledy ostatních na sebe.

Jak jim okamžitě vysychá v krku, naskakují červené skvrny v obličeji. Jak rády by se celé schovaly do svých dlouhých vlasů, či se úplně z místnosti vypařily, protože všichni přeci teď pozorují jejich oteklá kolena.

Obecný omyl, ale tak vkořeněný do našich hlav.

Ano je pravděpodobně, že i přítomní muži se na prezentující dámu podívají ze se svého mužského pohledu, ale jakmile začne žena mluvit, vnímají především její ústa a obsah jejích slov. Pokud je tedy sdělení pro ně jasně vnímatelně, vstřebatelné a má svou červenou nit.

Čímž se dostávám k mnohem závažnější bariéře v ženské komunikaci.

Totiž jak jasné jsme v našem sdělení. Zda je jednoduchá sledovat tok našeho vyprávění, našich myšlenek. Zda je z našeho projevu jednoznačné patrné k jakému závěru směrujeme, co je obsahem a konečným poselstvím naší řeči a zda všichni hned vědí, co mají udělat, co se o nich očekává.

Že se nerozplýtváváme v detailech, že naše řeč je sice květnatá, ale i má jasnou linku, která i když někam odbočíme, tak se zase jasně vrátíme k hlavnímu směru.

Zkrátka, že náš projev má snadno čitelnou strukturu.

Že ve své hlavě přesně víme, kam směřujeme, co je smyslem a podstatou našeho sdělení.

Ruku na srdce milé dámy, kolik z nás věnuje čas před poradou ujasnění si v hlavě svého žádoucího výsledku, kterého chci dosáhnout?

Stručný, jasné projev, srozumitelný i pro toho, kdo nebyl od začátku zasvěcen v situaci do detailu, pregnantní volba slov, to vše patří k mistrům projevu. A proč by to také nemohlo být součástí našeho projevu?

Chvíle věnované nácviku, důkladnému zamyšlení před očekávaným vystoupením, i na poradě, nejen na velké prezentaci, jsou jednoduchým klíčem k úspěchu.

 

Při únavě jsme jiné

Možná se vám to také už stalo. Jedete naplno, jedete přes svůj limit, jste už unavená, ale ten projekt ještě dáte, když už za 10 dnů to skončí a bude volněji.

A najednou k vám přijde podřízený a chce něco vysvětlit, na něčem se zesekl.

Vy v ten moment podvědomě nemáte s ním vnitřní trpělivost, ale hlavně můžete mít také jiný ton hlasu, můžete být úsečná, jízlivá, zkrátka ne plně příjemná.

V principu chcete, ať už vám dají všichni pokoj. Dáváte to ale najevo jen nevědomky.

Jenže váš podřízený neví, že vy jste už k smrti unavená, vždyť vy to přeci nikomu neříkáte. On jen nechápe, proč působíte tak nepříjemně, když on danou věc dělá poprvé a neví, jak dál a má právo na dobré vysvětlení.

Stačí tak málo, pokud nejde se únavy zbavit opravdovým odpočinkem, dlouhým spánkem, dejte to světu najevo, požádejte je preventivně o pochopení, pokud na kolegy budete působit dočasně ne tak idylicky.

Možná i oni sami vám pomohou ještě více, než byste čekaly.

Když tak neučiníte, neuvědomíte si dostatečně, v jakém stavu se nacházíte a jak na svět působíte, můžete být velmi rozčarované za zpětných vazeb, které se k vám donesou později v procesu standardního ročního hodnocení. A že to také může zabrzdit váš kariérní postup, je nabíledni.


Lenka Mrázová

(Vyšlo v časopise Business Woman)

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *