Vyčerpání, vysátí, vynudění. Nebo energie, nadšení a výkon?
Únava. Slovo, které by nemělo být součástí našeho každodenního slovníku. Ale ono je. Objevuje se v něm čím dál tím častěji.
Není o bolesti těla ze sportovního výkonu či po sekání trávy na velké zahradě. Je ve větách mladých lidí. Těch co by ještě neměli být unavení či uondaní životem. Přesto tam je, dnes více než dříve.
Co nás vede k tomu, že jsme my ženy najednou tak vyčerpaně, vysáté ze života, z práce?
Umíme včas identifikovat, že se začínáme nalézat trvale v zóně, kde to už přestává být zdravé?
Zdravé pro naše vnitřní nastavení, ale také zdravé pro tělo samotné? Nebo je to nekonečná nuda a stereotyp, co nás ubijí? Ubijí tak, že nemáme už sílu udělat krok ke změně?
A nebo je to dokonce vyhoření z přehnaného pocitu odpovědnosti, z kumulace funkcí, které nám byly naloženy?
Jsem v byznysu už od roku 1991. V tom opravdu špičkovém.
Intenzita práce samotné, informací na vyhodnocení, vnitřní či vnější konkurence nikdy nebyla malá.
V 90. létech minulého století nikdo o únavě nemluvil. Nebylo to téma ani v prvním letech 21. století. Začalo se objevovat kolem mne plíživě, ale četněji až v posledních letech. V podobě, která mnohdy vyžaduje už zásah lékaře či dokonce dlouhodobou léčbu.
Veliká daň za téměř 25 let vysokého pracovního nasazení. Teď ale o únavě mluví ženy 30tileté. To je trochu brzy nechat se pracovním životem unavit tak, že na dalších 30 let aktivního produktivního života nebudu mít dostatek sil.
Viděla jsem kolem sebe případy těžkých poruch imunity, reálného syndromu vyhoření, Crohnovy choroby, kolapsů z celkového vyčerpání a jiných velmi nepříjemných onemocnění jako odpověď těla na kumulovanou únavu.
Na začátku vždy byla sotva postřehnutelná únava. Tehdy by zotavení bylo během několika dnů.
Návrat do plně svěžího stavu před únavou trvá až třikrát tak dlouho než trvala příčina naší únavy.
Návrat po kumulované únavě možná roky. Nebo také nikdy. A to už považuji za hodně velkou daň toho, že jsme byly k sobě dočasně slepé. Nebo ne úplně čestné.
Co je to únava?
Únava je stav, kdy máme sníženou schopnost vykonávat činnost, kterou jsme před tím dělali s běžnou úrovní vynaloženého úsilí.
Únavu fyzickou po sportu, po sekání velké zahrady, po intenzivním vánočním úklidu poznáme snadno díky nahromaděným metabolickým odpadům ve svalech. Přesně vnímáme, kdy pro nás po odpočinku skončí.
Únava psychická je provázena zhoršeným vnímáním, sníženou pozorností, zhoršenou pamětí a vybavováním si věcí, změnami nálady.
Tu tak snadno nevnímáme, zejména zpočátku, kdy se do ní začínáme pomalu zanořovat. Tělo nám vysílá jemné signály. Při dobré vnímavosti jsou dobře patrné. Ale pokud jsme ve stavu mysli, že všechno přerveme naším odhodláním a silou vůle, tak se nemusíme vnímat tak, jak by bylo vhodné.
Každá z nás máme jiné hranice únavy, jiné limity naší energie. Nemohu se spolehnout nato, že když moje kolegyně zvládne 4 komplikovaná jednání během dne, že to dám vždy i já bez sebemenší stopy únavy.
Samotné projevy únavy jsou také velmi subjektivní.
Na někom je únava opravdu vidět a cítit – kruhy pod očima, pomalejší mluva, někdo je velmi popudlivý, ale někdo se jen pomalu rozhoduje a oddaluje jakékoliv jednoznačné vyjádření a stále trvá na tom, že přeci unavený není.
Dosti bylo těžkých slov. Pojďme se společně podívat nato, jak být opět plni energie a duševní síly.
A pojem „únava ze života“ ponechat až na hodně pozdně seniorní věk.
Co nás nabije?
Jsou to zdánlivé maličkosti. Ale v běhu života, zejména v té jeho nejaktivnější části se velmi vyplatí je respektovat.
Spíme dobře? Spíme kvalitně a dostatečně? Nebo místo spánku před půlnocí se honíme po bytě, co vše ještě není uděláno a uklizeno do stavu ideál.
Sedíme u počítače a odpovídáme na e-maily, na které bychom ráno odpověděli mnohem rychleji.
Máme vedle postele papír a tužku a píšeme si, co nás v noci napadne k problému, který právě řešíme a díky kterému často nemůžeme usnout?
Jíme pravidelně a snídáme vydatně?
Nejsem výživový poradce, ale zmiňuji to, protože se mi těžko zpět do energie dostává ten, kdo si na první jídlo vzpomněl někdy kolem 15. hodiny. Tělo i hlava pak jede na vnitřní dluh.
Potřebujeme jíst jiné věci, sladké, hutné, čokoládu? Opravdu to jsou jen vaše nové delikátní chuťové buňky nebo to je první volání našeho těla, kterému se začíná nedostávat energie na vše, co má zvládat?
A co alkohol? Nemyslím skleničku vína pro radost či na chuť, ale pořádného panáka či pivo každý večer bez nichž nejste schopné nechat pracovní život za hlavou a přepnout do vnímání rodiny. Tedy pozor, tohle přesně není nabíjecí, to je důležitý signál toho, že něco není jak má být.
Dopřáváme se také alespoň jeden den „digitální očisty“ týdně?
Tím myslím, že jeden celý den se nepodíváme na počítač, na tablet ani nesledujeme e-maily na chytrém telefonu. Odpočinou si jak naše oči, tak naše hlava.
Umíte říct „ne“ i příjemným věcem?
Je umění, přiznat si únavu a odejit z oslavy 50. narozenin kamaráda jako první. Den předem zrušit kamarádce, která se těší na Vaše kulinářské umění, týdny domluvenou večeři, protože jsem velmi unavená z uzávěrky.
Kdo vás zná a ví, že to není obvyklá výmluva, to pochopí.
Víte, co vás vždy 100% nabije energií? Máte nalezen každá ten svůj zdroj?
Každá musíme mít alespoň jednu věc, která nás spolehlivě nabije a na tu si najit čas. Ať už je to úklid skříně a čistý prostor před sebou, výlet s dětmi nebo ranní běh sama v parku.
Nestydím se napsat, že sem patří i krásné a intenzivní rande, ať s manželem či jiným partnerem.
Tenhle tak přirozený zdroj naší energie a síly zvládat vše jakoby neexistoval, nemluvíme o něm. V pořádku, nemluvme o něm, ale mějme ho a hýčkejme si každý láskyplný vztah, který nás dobijí.
To není naše sobectví, to je součást péče o přežiti rodu i sebe samé.
Nový fenomén – vyhoření z odpovědnosti
Když jsem to slyšela poprvé, přišlo mi to zvláštní. Vyhořet proto, že mám na sobě více funkcí, více odpovědnosti. Ale když ke mně tento výraz dokoloval nedávno už potřetí, nechala jsem si ho od dotyčné vysvětlit.
To je jednoduché: „Odešel můj nadřízený. Jeho pozici dočasně rozdělili mezi mne a kolegu. Dočasnost byla více než rok a já chci mít všechno dokonale udělané. Neuměla jsem nic osekat, nechat vyhnít.
Velmi mne drásalo, že mám být odpovědná a rozhodovat o věcech, u kterých nemám dostatečné znalosti a nemám v sobě odstup, to nechat nějak být.“
A podobné to bylo v dalších případech: k práci studium dvou vysokých škol najednou, postupné narůstání statutární odpovědnosti za další oddělení a další.
Pokud jsme ještě funkčně mladé a necítíme se opravdu vnitřně zralé na nové odpovědnosti, ohlasme to včas. Je lepší najít dočasně jiné řešení na pracovišti a možná mít lehké stigma té, co si nevěří, než jen odejít a měsíce se ploužit doma v únavě.
Je velmi dobré znát své limity, s čím jsem ještě svěží, a kdy už jsem unavená. V zájmu svém i let profesního života, který máme před sebou.
Lenka Mrázová
(Vyšlo v časopise Business Woman)