Jsem „Digi dino“ aneb Traumata zralého věku

Jsem „Digi dino“ aneb Traumata zralého věku

Jsem „Digi dino“ aneb Traumata mohou snadno vzniknout i ve
zralém věku.

Zdánlivě je to jednoduché. Digitálním dinosaurem se stanete vskutku snadno. V pátek dopoledne pořádám svižný, inspirativní workshop pro ženy. Probíhá intenzivní diskuse, všechny si píší poznámky, definují své vlastní akční body. Workshopu se účastní také jedna z špiček digitálního marketinku u nás, Kateřina Malinová. Sociální sítě jsou Katky doménou, proto jí před začátkem prosím, zda může něco v průběhu dát na sítě. S účastnicemi ověřuji souhlas s případným
zobrazením na fotce.
Po skončení workshopu v tramvaji zapínám iPhone a vidím Katky Tweet. Chci ho poslat dál mezi své. Mám retweetnout či citovat tweet? Jedno vybírám. Zdá se, že svůj tweet s tím od Katky jsem do světa poslala. Hashtagy? No tak ty jsem v té rychlosti vynechala. Na ty si asi vytvořím nějaký výrazný vykřičník na příště.
Otevírám Instagram. Okamžitě na mě vyjíždí fotka, jak vykládám. Je už zušlechtěná o popisku a kresbičku. Další fotka obdobného stylu. Vypadá to jakoby obě fotografie již byly v éteru. Nechápu, jak to Katka stihla udělat, když vždy velmi pečlivě sledovala výklad, komentovala a sdílela své názory. Prohledávám své dosud zobrazené příspěvky na Instagramu. Nic. Pouze ten poslední mnou vložený. Dívám se na její Instagram. Také nic nového, jen krásné fotky z Islandu. Kde tedy ty fotografie zvané jako příběh jsou?
Po návratu domů ještě jednou prohledávám Instagram. Vkládám tam jinou kompozici fotek z worlshopu, kterou mi Katka poslala spolu s dalšími fotkami přes WhatsApp. Ty jsem se už v minulosti naučila náhodou uložit do svého iPhonu.
Nedá mi to. Večer se díváme na Instagram opět. Konečně mi to dochází. Katka mi to vlastně poslala jako zprávu. S přiloženým obrázkem. Ale jak to mám poslat dál? Jak si to mohu uložit? Hned to neobjevuji. Jsem pečlivá, nestydím se za své nevědění, proto si je připisuji na seznam těch, co už na odborníky v digitálním světe mam.
OK, včera jsem se naučila, kde je na Instagramu pošta. Dnes si říkám si že zkusím v klidu najít, zda se fotografie dá nějak uložit.

Ouha, den poté, fotografie nikde. Pouze informace, že Katka mi posílala zprávu. Ach jo. Tak vzniká trauma. Trauma toho, že tahle chytrá krabička, tenhle systém je silnější než já. Nechci to řešit po
telefonu, ano je tu přítel Google. Ale já mám stále radeji člověka, který mi to vysvětlí a poradí. Přemýšlím, koho prvního potkám a bude to takový malý IT geek či alespoň IT girl. Naštěstí myslím, že jich pár kolem sebe mám, tak doufám, že brzy budu moudřejší, jak s Instagramem zacházet.

Okamžitě však také aktivuji svou myšlenkou na reverse mentoring pro ženy 45 + v digitální oblasti. Zdá se, že poslední kapka přetekla a jdu s tím něco dělat. Jak u sebe, tak pro společnost. Něco vymyslím.
Když potřebuji pomoci já, je možné, že jí potřebuji i jiné zralé ženy.
Muži též.

Jak to máte vy, životem zkušenější? Jak se učíte žít na sociálních sítích? Či se vytrvale tváříte, že vás se to netýká? Jenže co když sociální sítě jsou jen předstupněm digitální transformace, kterou v
lednu vyhlásí ve vaší firmě? Jak se budete tvářit pak?
Je klidný Advent, tak nekladu další vzrušivé otázky. Pokud máte námět, jak se lidé 45+ mohou snadno v digitálním světě orientovat a být snadno jeho součástí, tak prosím o inspiraci.

Slibuji, že nezůstane jen u mé osoby.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *