Jaká byla letošní WINConference (Řím 2016)?

Jaká byla letošní WINConference (Řím 2016)?

Den první: Lean management v praxi

Úkol prvního dne: připravit tašky pro každou z účastnic a seznámit se mezi sebou. Polovina z nás se uvidíme poprvé v životě. Do každé tašky je třeba vložit 17 různých předmětů, převážně tiskových materiálů, bloků, tužek a jiných upomínkových předmětů.
Na začátku jsou desítky úhledně zabalených krabic a horda poněkud zmateně vyhlížejících dívek a žen. Práce vypuká. Rozbalujeme krabice, dáváme je na příslušné místo, vyndaváme letáky, hrneme se do práce.
Co bude nejrychlejší? Vybalit jednu tašku, obejít s ní všechna stanoviště a na každém dostat jeden leták přímo do tašky?
Po chvíli zkoušíme další variantu –  jedna taška koluje mezi námi všemy a každá z nás do ní přidáváme jeden svůj leták a tašku podáváme dál.
Zanedlouho vymýšlíme a uskutečňujeme další variantu: jedna shromáždí letáky a předměty ze čtyř stanovišť a průběžně je vkládá najednou do tašky. Tento způsob se zdá být nejrychlejší. Bulharská specialistka na Lean management nás však varuje. Nejrychlejší průchod výrobní linkou je vždy v automatizaci malinkatých rutinních úkolů.
Ano, chceme jít včas na večeři, přesto se nám způsob skládání vždy několika letáku do jedné tašky zdá být nejrychlejší. Či minimálně nejlegračnější či nejvíce naši vzájemnou komunikaci povzbuzující.
Koneckonců o tu zde jde až v první řadě. Hlavní úkol, tašky pro delegáty a delegátky, ty jsou vlastně jen prostředkem k vzájemnému seznámení se přímo u intenzivní práce a v akci. Tohle je mnohem lepší seznámení, než zdvořilé povídání si u seznamovací večeře. Po třech hodinách je 600 barevných vašek naplněno a my spokojeně odcházíme na večeři.

 

Den druhý: „Amplifying“  = metoda násobení dopadu výroku mé kolegyně

Dvě zralé Američanky žijící léta v Itálii působící v módní průmyslu dostávají otázku čím to, že ženy v Americe umí dobře komunikovat.
Za vlády prezidenta Obamy se rozmohl velmi chvályhodný zvyk: jedna žena cosi tvrdí, druhá žena na ní navazuje způsobem: „Jak již podotkla Jenny, přidávám se i já k názoru že………“, „Barbara uvedla následující statistiku, já ještě doplňují že…….“
Principem „ampflyfingu“ je, že každá žena vždy cituje svou předřečníci, uvede její jméno, zdůrazní její myšlenku. Do povědomí ostatních kolem stolu se tak dostává silnější dopad každé řečnice.
Co to také zkusit u nás? Není to těžké. Stačí jen poslouchat kdo mluví před námi, vytáhnout nejdůležitější myšlenky, zopakovat jméno. Dopad bude lavinovitý. Stačí jen začít.

 

Den třetí: Budoucnost patří těm, kdo mají odvahu snít

Tento citát si vypůjčila primátorka města Říma tuším od Martina Luthera Kinga. V úvodním projevu konference ho ještě doplnila o své : „….a také těm, kdo mají odvahu své sny realizovat.“
Jemný úvod poněkud dramatičtější situace. Drama nebylo v projevu. To se odehrávalo při příchodu primátorky a po jejím odchodu. Je to krásná mladá žena. Ve své funkci je asi půl roku. Neznám detaily místní komunální politiky, pouze z obrovského množství novinářů, fotografů, a také policistů doprovázejících příjezd primátorky do kongresového hotelu jsem očekávala cosi jako filmovou hvězdu.
Evidentně to paní primátorka nemá jednoduché. Tohle šlo na kůži. Nikoli otázkami, ale obrovskou tlačenicí cca 40 poměrně agresivních novinářů, před kterou subtilní primátorku tvrdě hlídali bodyguardi. Tlačenice byla i tak intenzivní, že i Kristin Endwig, hlava celé W.I.N. Konference při přivítání se s primátorkou musela porušit všechny intimní zóny a byla zcela natlačena na paní primátorku.
Mé podezření, že se jedná o filmovou hvězdu se potvrdilo v momentě, kdy bodyguardi velmi tvrdě odblokovali dvě třetiny novinářům před chodbou vedoucí do konferenčního sálu. Tato skupina novinářů si však počkala na paní primátorku při jejím odchodu. Opět následovaly otázky velmi tělo na tělo, fyzickým kontaktem se rozhodně nešetrilo.
Na mě je teď zjistit, zda paní primátorka, je opravdu taková hvězda i ve skutečnosti při opravdové práci či jen pro média.

 

Den čtvrtý: Džíny sem nepatří

Ve středu přijížděly. Téměř každá v kalhotech, košili, saku či svetříku. Dnešní ráno je jiné. Před 9. hodinou přicházejí na konferenci, mají šaty, lodičky, sukni, svetřík. Vše je barevné, vznešeně laděné, krásně upravené. Ženské.
Už pochopily, že zde je všechno pro ně, zde si užívají, povídají, sdílejí, objevují nové věci samy v sobě. Mobily zůstávají v kabelkách, pracovní věci jsou daleko. Ke každému setkání patří úsměv.
Úsměv je základní výbavou i všech členek organizačního výboru. Děláme tisíc a jednu drobností, maličkostí, každá chceme ze sebe vydat jen to nejlepší. Zákonitě dochází k drobným nedorozuměním, pochybením. Rozhodování s minimem informací v okamžiku nebývají jednoduchá. Situaci si však vždy vysvětlíme a hlavně se na ní ze srdce zasmějeme. Až jsem pronesla, že je jedním z vývozních artikulů našeho týmu by měl být smích.
Ano zkazila jsem dnes paní fotografce záběr, na který na jednom workshopu čekala 15 min. Tam na workshopu se v daný moment durdila, po skončení workshopu jsme si to vysvětlily, a ze srdce se zasmály naším úvahám, jak jsme každá o situaci přemýšlela v daný moment.
Obdobných situací jsem zde zažila již desítky. To, že máme odvahu se samy sobě dobře zasmát, beru jako další své ponaučení z této konference. Smích a vzájemné přiznání chyby uvolní všechny skryté konflikty či zášti a do detailů vyčisti situaci. Zde to tak funguje. Uvidím, jak mi to bude fungovat životě dál.

 

Den pátý: O autoritě a kráse

K nejtěžším úkolů dobrovolnic patřilo uhájit zavřené dveře od konferenční místnosti, když začal program. Vždy byly ponechány  vzadu jedny dveře otevřené, aby i později příchozí mohly bez rušení vstoupit do sálu. Většina z později příchozích respektovala nápis na dveřích a u dveří stojící dobrovolnice a obešla sál až k vzdáleným pootevřeným dveřím.
Přesto se co 5 min. objevily odvážně vyjednávající ženy, které chtěly vstoupit do sálu, většinou s argumentem, že jejich stůl je hned tam za dveřmi. Fakt, že otevřením dveří přímo proti řečnickému pultu, způsobeným hlukem ruší jak blízko sedící tak přednášejícího, je evidentně nechávala chladnými.
Najednou slyším silné rázné kroky. Ke dveřím do sálu, které střežím před otevřením, přichází 7 carabinieri a dva další doprovodni policisté. Rovnou mašírují ke mně. Ten hlavní mi říká, že chce svým kolegům ukázat sál. Představa, že 9 policistů vtrhne do sálu a vyděsí ostatní, mne zneklidňovala. Přesto jsem chladně a zdvořile požádala, zda mohou použít poslední pootevřené dveře. „Yes, of course,“ odpověděli policisté a od mašírovali dozadu. Ptám se vedle stojící Italky, co celou situaci pozorovala, jak to, že mě oni bez problémů poslechli. „Máš přece autoritu a tu oni respektují.“
Den se brzy proměnil v sérii workshopu, a já už naštěstí nemusela svou autoritu zkoušet na jiných ženách.
Krása patří kráse. Slavnostní naladění patří na do slavnostních prostor. Aneb tak by se dala charakterizovat závěrečná galavečeře. Dámy v elegantní šatech, některé v dlouhých, některé v národních kostýmech. Všechny krásné, slavnostně naladěné, chtějící si užít večer jen pro sebe. Autobusy nás odvážejí na Pahorek nad Vatikánem do vily Miani. Nádherná, obrovská neorenesanční vila  s výhledem na chrám svatého Petra a celý Řím, stolování na stříbře.
Krása nejvíc vynikne na spokojené a šťastné tváři všech účastnic, jak se výborně baví na parketu po večeři při tanci. Kapela to roztáčí, my také. V lodičkách a krásných šatech tančíme jako o život. Po půlnoci si ještě vychutnáváme pohledy na noční Řím a unaveně spokojené usedáme do autobusů. Tohle byla vskutku nádherná tečka za celou konferencí.

 

Den šestý: Útěk před smutkem

Sobotní a ráno je jiné. Můžeme vstávat o 1 hod později. Dnes jsou jen doplňkové workshopy. Tento den je nepovinný. Přesto minimálně polovina účastnic zůstává a užívá si klidnějšího tempa workshopů, které najednou nemusí skončit přesně dle tři dny tvrdě sledovaného časového rozvrhu.

Na členkách  organizačního výboru je vidět jistá únava, přesto máme velkou radost z opět podařené akce. Při závěrečném obědě přichází smutek. Najednou už spolu nebudeme. Už nebudou půlminutové výměny názorů na řešení situace, už nebudou okamžikové improvizace a rychlá rozhodování v nečekaných situacích. Už nebudou ani přátelská setkání, objetí a souznění duší. Loni mi u závěrečného oběda bylo teskno. Letos jsem tomu smutku utekla, naplánovala jsem odlet tak, že po posledním workshopu mi zbývalo 15 min. na rozloučení, vyzvednutí kufru a odjezd na letiště.
Najednou to bylo bez slz, dojmy doznívaly v letadle a doznívají stále. Ještě dlouho doznívat budou.
Že nepíši o odborném přínosu konference? Nepíši záměrně. Jedna část je vždy osobní, ta se vstřebává několik dnů či týdnů. Ta veřejně poučná chce ještě pár věcí dohledat, dostudovat, domyslet si aplikaci na svou současnou situaci, na situaci žen kolem. Je mi jasné, že impulzy z konference se v mém dalším životě i další tvorbě projeví. Jak? Nechte se překvapit. Bude prostor na další úvahy a články. Den poté

 

Proč vlastně?

Neděle večer. Uklízím všechny papíry a poznámky, co jsem si přivezla z konference, posílám na LinkedIn žádosti o propojení. Píši souhrnný e-mail s poděkováním všem členkám našeho týmu.  Dochází mi, jaký malý zázrak jsem tam zažila. Byl to soulad duší. Přesněji, byl to soulad našich vnitřních hodnot. Proto jsme celý týden všechny pracovaly za dosažením jednotného cíle – vytvořit krásnou a hladce plynoucí konferenci pro všechny účastnice. Vrací se mi děkovné e-maily či vzkazy bylo v nepřítomnosti. Z úplných adres mých kolegyň čtu všechny jejich akademické tituly, pozice. Jen zírám, kdo všechno se mnou celý týden pracoval: jednatelky společností na sociální inovace, doktorandky, docentky z vysokých škol, studentky MBA, konzultantky špičkových poradenských firem. Všechny měly chuť a zájem dorazit na týden do Říma a učinit malý zázrak. Byl díky našemu přístupu: „My chceme. My můžeme. My chceme to nejlepší. My děláme to nejlepší. Když se vloudí chybička, hned jí chceme opravit. Neskuhráme, nestěžujeme si. Vše řešíme, konstantně zlepšujeme. Tvoříme prostředí pro ostatní.” Evidentně to máme ve sobě všechny společné. Proto tvoříme prostředí doma, ve svých komunitách, na svých školách, ve svých organizacích. Každá z nás nějakým způsobem formuje okolí ve své zemi, ve svém městě. I proto jsme měly sílu formovat prostředí této konference.  To je největší přínos celé konference. Mám spřízněné duše, ženy stejných hodnot po celém světě. Možná někdy spolu vytvoříme ještě něco jiného,než jen organizační výbor velké ženské konference.

FOTOGALERIE: https://www.facebook.com/WINConference/?fref=ts

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *